Manažerské příběhy (3) – Okamžik pravdy

Jsem manažerem investiční skupiny orientující se na akvizice perspektivních českých firem. Poté, co získáme majetková práva, nastoupí zpravidla do společnosti naší lidé, aby zracionalizovali její chod, snížili náklady, našli příležitosti na trhu, vyvinuli nové produkty a zvýšili tržby. Stalo se tak i v tomto případě a já se stal ředitelem podniku vyrábějícího specifické automobilové součástky. Firma se v tomto byznysu pohybuje již více jak patnáct let a je jedním z pěti největších dodavatelů Škoda Auto. Dodává také do zahraničí – více než 40 % produkce směřuje k dalším koncernům.

Když jsme převzali firmu, nechali jsme udělat personální audit vyššího i středního managementu, abychom věděli jak dobré, zkušené a důležité lidi máme. Samozřejmě nás také zajímalo, koho se zbavit. Z auditu jsme získali důležitou informaci – jedním z nejcennějších lidí ve firmě je provozní ředitel Dušan. Dušan je odpovědný za veškerou výrobu a provoz. Ve firmě je téměř od začátku, prošel ji celou a do manažerské pozice se dostal zespodu. Má dobré vztahy s dodavateli, zná přesně postupy výroby a interní procesy, takže je v případě nutnosti schopen improvizovat. Jeho nejcennější přínos je ale v soustavném zlepšování. Dušan také moc dobře ví, jak promluvit k lidem na výrobní lince, má jejich důvěru a představuje pro ně autoritu. Je to zkrátka člověk na svém místě a nebylo divu, že jsme jej v managementu nechali a nabídli mu dokonce výrazný bonus, pokud bude společnost fungovat. Býval v práci dlouho – obětavý a vždy spolehlivý. 

 Lyže nám zhatily plány – i když měl Dušan výrobu v malíčku, postupem času jsem pozoroval, jak ho neustálý tlak stále více zmáhá. Byl unavený, proto jsem ho více méně dotlačil k tomu, aby si vzal konečně dovolenou. Dušan byl vášnivý lyžař a vyrazil si na čtrnáct dní užívat do italských Dolomit. Čtyři dny po jeho odjezdu, když jsem zrovna seděl v kanceláři a probíral se našimi finančními výsledky, náhle zazvonil telefon.

Zvedl jsem ho a sekretářka mi oznámila, že mám hovor z Itálie. Byla to Dušanova žena. V první chvíli mě vůbec nenapadlo, proč by mi mohla volat. „Pane řediteli, Dušan měl na sjezdovce nehodu.“ Polilo mě horko a s napětím jsem očekával, co dalšího se ze sluchátka ozve. „Je teď v nemocnici, má zlomenou ruku a obratel. Nemusíte se bát, je mimo nebezpečí života, ale chtěla jsem vám to říci, protože vím, že na něj spoléháte. Během několika dní ho převezou  zpátky do republiky.“

Jakmile Dušanova žena zavěsila, uvědomil jsem si, jakou pohromu to pro nás vlastně znamená. Budeme bez něj nejméně několik týdnů, ve chvíli, kdy jsme podepsali další  kontrakt a budeme muset nastavit nové výrobní postupy. Uvědomil jsem si, jak moc Dušana potřebuji. Hlavní je ale jeho zdraví a to, aby se mezi nás mohl zase vrátit.Po několika dnech se ozval Dušan sám. Měl být v nemocnice ještě několik dní, a proto jsem neváhal a i přes svůj odpor k těmto zařízením jsem se za ním okamžitě vydal. Když jsem vstoupil do místnosti, úplně jsem se zhrozil. Měl zafačovanou celou hlavu, ze které byly vidět jen dvě oči, ústa a nos. Mluvili jsme o tom, co se stalo – přejížděl sjezdovku, nepodíval se nad sebe a nějaký italský pořízek ho složil. Smůlou bylo, že už to bylo na konci sjezdovky a místo aby dopadl do sněhu, narazil do stromů v lese.

Zdálo se, že je Dušan celkem v pořádku. Občas mu tiká oko, ale nebylo to tak zlé. Chtěl strašně moc zpátky do práce a sliboval, že by za dva týdny mohl nastoupit. Potěšilo mě to.V nemocnici jsem tomu příliš nevěřil, ale stalo se. Za dva týdny se Dušan skutečně ve firmě objevil. Viděl jsem, jak se přemáhá – ruka i žebra musely pořádně bolet – ale chápal jsem to. Byl zvyklý pracovat a doma se nudil. Po třech dnech jsem se na něj šel podívat. Při příchodu do jeho kanceláře se na mě sekretářka podivně podívala. Nechápal jsem proč. Přišel jsem k Dušanovi a podal mu ruku. Pozdravili jsme se, ruka se mu zřetelně třásla. Měl jsem z toho trošku špatný pocit, ale následná debata probíhala docela normálně. Dušan se zdál být v pořádku a připraven podávat stejný výkon jako před tím.  Co se s Dušanem děje? Asi o dva měsíce později jsem dostal pravidelná čtvrtletní hlášení od jednotlivých oddělení – náklady, příjmy, přidaná hodnota, výkony, míra absence jednotlivých zaměstnanců atd., miliony tabulek a čísel. Procházel jsem oddělení po oddělení a dostal se i k výrobě. Zde jsem zjistil určité nesrovnalosti. Jednoduchou křížovou kontrolou jsem přišel na to, že čísla nesedí. Zarazilo mě to. Kdyby nebylo něco v pořádku nebo někdo chtěl něco skrývat, určitě to neudělá tak okatě. Že by to bylo pouhé přehlédnutí? Nic takového se Dušanovi nikdy nestalo.

Zavolal jsem si ho a začali jsme výkazy procházet společně. Už od pohledu nevypadal dobře, a když jsem ho začal upozorňovat na chyby, stala se z něj hromádka neštěstí. Začal se hrozně omlouvat – bolí ho prý hlava a někdy to trvá celé dny. Když si vezme prášky, cítí se otupělý a nemůže se soustředit. Uklidnil jsem ho a snažil se ho podpořit. „Věřím, že bolesti hlavy brzy přejdou a všechno bude jako dřív,“ řekl jsem. Když Dušan odešel, zůstal jsem stát u okna a přemýšlel jsem, zda Dušanův úraz může mít dlouhodobé následky nebo ne. Na svoje úvahy jsem ale měl brzy dostat odpověď.

Asi za měsíc jsme měli pravidelnou půlroční schůzi, kde jsme prezentovali svoje plány na další rok. Účastnil se jí celý střední management a vystupovali zde vedoucí oddělení. Považovali jsme toto setkání za velmi motivační. Lidé jsou informování o tom, co se zamýšlí, mohou sami přispět svými nápady nebo se na cokoliv zeptat. Jako obvykle jsem první vystoupil já a po mě finanční ředitel. Hned po tom přišla řada na Dušana. Byl dobrý řečník, věděl jak mluvit k lidem, kteří oceňovali jeho věcnost a zapálení pro zlepšování. Čím delší byl ale jeho projev, tím více jsem si všímal, jak začíná rudnout a potit se. Za chvíli se jeho řeč výrazně zpomalila. Dušan oddychoval a vypadalo to, jako by si nemohl vzpomenout, co chce vlastně říci. Sál začínal být nervózní. A najednou to přišlo – utekl z místnosti.  Krutý verdikt Nevěděl jsem, co se přesně děje, ale bylo jasné, že je zle. V sále sedělo skoro čtyřicet lidí a zmateně se dívali střídavě na vstupní dveře a předsednický stolek. Poradu jsem přerušil a spěchal do Dušanovy kanceláře.

Prudce jsem otevřel dveře a uviděl jsem, jak leží na zádech na stole, je celý rudý, prudce oddychuje a má pěnu u úst. Okamžitě jsem zavolal lékaře. Verdikt byl jasný – epilepsie. Odvezli ho do nemocnice, ale stejný den večer už byl v pořádku doma. Samozřejmě, že jsem ho navštívil. Měl jsem trochu strach, ale když jsem ho uviděl, vypadal zcela normálně. Ani náznak nějakých problémů. Omlouval se a bylo mu trapně. Sliboval, že už se to nestane a říkal, že chce být s námi. Jsme pro něj všechno. Objal jsem ho okolo ramen a rozbrečel se. Byl to můj člověk a byli jsme tým. Slíbil jsem mu všemožnou podporu a odešel. Ještě ten večer jsem požádal svého známého doktora o schůzku. Poučil mě, že epilepsie může vzniknout jakýmkoliv poškozením mozku – od alkoholu až po úraz. A k tomu pravděpodobně došlo u Dušana při jeho pádu na lyžích. Proto ta zafačovaná hlava. Kamarád mě uklidnil, že dneska už existují moderní léky, které mají sice tlumící účinek, ale nedělají lidi apatickými. Dodal ale také, že psychický tlak není pro člověka s epilepsií vhodný a jen těžko lze odhadnout další progresi.

Nepříjemné rozhodnutí Stál jsem před manažerským rozhodnutím. Mám před sebou nemocného člověka, kterého ale kriticky potřebuji. Podle zákona ho nemohu jen tak propustit a nechci mu to udělat ani lidsky. Jak se na něj ale budou dívat spolupracovníci? Všichni přece viděli, jak se na setkání složil. Budou si ho vážit? Je to člověk, který zná firmu snad ze všech nejlépe, mohu se ale na něj nyní spolehnout? Stál jsem opět u okna a koukal ven. Po tom všem, co jsem viděl a slyšel, jsem dneska na panáka koňaku neměl ani trochu chuť. Co všechno může způsobit jediný okamžik nepozornosti na sjezdovce…  Co byste poradili? Jak byste jednali na místě ředitele? Nechali byste Dušana ve firmě? 

Napište svůj názor do blogu pod tento článek!

​​Mgr. Jakub Nosek, MBA, ACC je business kouč a management konzultant s téměř 16 lety zkušeností v oblasti poskytování služeb zaměřených na výkon, rozvoj a zvyšování efektivity jednotlivců a firem. Ve své práci se zaměřuje na rozvoj společností, zvýšení efektivity a motivaci pracovníků. Je také hodnotitelem mnoha dotačních programů v ČR a EU

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *