Manažerské příběhy (2) – Domácí nebo hosté

Jsem Vítek a tohle je můj první den ve společnosti. Najali mě na pozici ředitele právě utvořené divize. Ředitele bez zaměstnanců. Nejsem na to zvyklý. Pracoval jsem dříve na pozicích ve středním managementu, stále obklopen lidmi. Ale co, byla to výzva. Tahle společnost byla na trhu již pár let a poskytovala široké portfolio vzdělávacích kurzů. Akcionáři ale viděli, že se otevírá nový trh – vzdělávání středního a vyššího managementu – a chtěli se o něj porvat. A proto jsem tu!

Poslání společnosti bylo jasně definováno a sdíleno všemi akcionáři: chceme pomáhat klientům v rozvoji jejich schopností na míru dle jejich požadavků tím, že budeme dodávat excelentní know-how. Dostal jsem slušný rozpočet a kromě toho jsme měli solidní šanci na získání dotací z ministerstva. A tak jsem se pustil do práce.

Trvalo mi nějakou dobu, než jsem vyřídil všechny nezbytné byrokratické procedury okolo založení společnosti, napsal business plán a nechal jej schválit majiteli. Musel jsem se už začít věnovat hledání klientů. Zároveň jsem však chtěl získat dotaci z ministerstva, k čemuž bylo třeba napsat a předložit detailní projekt. To sám nezvládnu, je potřeba outsourcovat. A tak jsem hledal někoho, kdo udělá všechny studie, dá je dohromady a předloží jako hotový projekt. Dříve jsem nepracoval v oboru, potřeboval jsem experta – někoho, kdo se vyzná a jehož jméno má nějakou váhu. A tak jsem našel Roberta. Byl expertem v oblasti vzdělávání, a ačkoliv velmi mladý, měl již značné praktické zkušenosti. Zařídil to pro mě téměř na klíč a já projekt odevzdal. Byl jsem s jeho prací nadmíru spokojen a navíc se zdálo, že jsme na stejné notě. Věděl jsem, že přišel čas tvořit tým; nebál jsem se o svou pozici, a tak jsem mu nabídl místo.

Vítek mi nabídl místo, zajímavé. Nikdy jsem nebyl zaměstnán, a teď tohle. Nebylo to špatné, ale trošku nestálé, a já měl chuť něco systematicky budovat. Váhal jsem, přece jen to byla ztráta svobody. Vítek byl ale schopný spíkr a motivátor, nabídl dobré podmínky, a i když jsem věděl, že má Robert výbušnou povahu, manažerskou pozici jsem nakonec přijal. Práce mě moc bavila a postupem času jsem měl na starost kompletní rozvoj divize. Od strategie a marketingu, přes najímání lidí a nastavení interních pravidel fungování až po najímání dodavatelů a získávání sponzorů.

Nahradí mě můj manažer?

„Udělal jsem dobře,“ pomyslel jsem si v duchu. Po půl roce ve společnosti předvedl Robert skvělý výkon a je pro společnost téměř nepostradatelný. Moje pozice se sice trochu posunula, jsem orientovaný více ven, na získávání nových klientů, prezentování společnosti, jednání s akcionáři a dohled nad veškerými finančními operacemi, ale co – Robert se ukázal jako výjimečně schopný organizátor, buduje společnost a to je dobře. Je opravdu schopný… Co mě to ale napadá, nebudu se přece o svou pozici bát! Robert je spíš introvertní člověk, nikoliv ten, kdo chce být v čele. Jedničky se obklopují jedničkami a já takový přece jsem!
Fungujeme opravdu dobře. Vítek je ten motivátor a emocionální tahoun a já zase ten, který dokáže věci organizovat. Pracujeme a výsledky se dostavují. Je to pro mě velmi náročné, ale baví mě to. Je obtížné sehnat dobré lidi, zvlášť takové, kteří jsou ochotni nechat se zaměstnat a mohou přitom sami pracovat jako lektoři. Ale máme štěstí – po tři čtvrtě roce je nás v divizi celkem osm. Daří se nám a zakázek stále přibývá. A tak se naši lektoři stále více starají o komunikaci s klienty, sestavují plány kurzů, než aby sami učili. Klienti často požadují kombinaci širokého spektra oborů, proto jsme nezřídka nuceni najímat externisty.

Problémová expanze

Cítím, že se něco mění. Společnost roste, máme čím dál víc zakázek a… nestíháme. Problémem už není přežití, teď jde o to ustát růst. Naši lidé jsou zavaleni požadavky zákazníků a starají se stále víc o design kurzů a nutnou operativu. „Vítku, chci o tom s tebou mluvit. Vždyť naši lidé jsou profesionální lektoři, žádní úředníci. Neztrácíme je náhodou, neplýtváme jejich odbornými znalostmi?“ „Ale Roberte, buďme rádi, že jsme tak úspěšní. Najmout v tuto chvíli další lidi pouze pro administrativu by bylo přece extrémně riskantní. Nevíme, jestli zájem za chvíli nepomine, nové lidi bychom museli zaškolit. Na to není v tuto chvíli vůbec čas!“ Naše debata pokračovala, ale Vítek byl mnohem schopnější řečník než já. I když jsem argumentoval, Vítek mě utnul: „Expandujeme – musíme jít dál!“ Dál, dál, pomyslel jsem si, ale kam vlastně?

Co to toho Roberta popadlo, pomyslel jsem si? Polekal se snad našeho úspěchu? Je přece zřejmé, že expanze si žádá změnu ve společnosti. Nemůžeme najímat nové lidi, to by bylo opravdu riskantní. A tohle je přece téměř náš sen: klienti za námi chodí a my jim sestavujeme a zajišťujeme kurzy na míru.

To, co následovalo, mi dalo za pravdu. Rozvoj byl úchvatný a překonal veškeré naše předchozí odhady. Zakázek je mnoho a my nestíháme. Zájem je teď o úzce specializované mezioborové kurzy a my nemáme odborníky. Naši lidé jsou plně zaměstnáni, je potřeba všechno zvládnout, a tak masivně outsourcujeme. Ale ani to není tak snadné. Kvalitních lektorů je málo a jsou časově velmi vytíženi. Ve vzduchu je problém a já chci o tom promluvit s Robertem. Setkáváme se na poradě našeho manažerského týmu. Jsem si vědom, že s Robertem často přemýšlíme stejně, snad i proto se hlásí o slovo první. 

 Osudová hádka

„Vítku, takhle to opravdu dál nejde. Zajistit lektory je čím dál těžší. Je na čase vychovat své vlastní lidi,“ začal jsem. „Ale Roberte,“ odpověděl Vítek, „jak to chceš udělat? Ano, je to náročné, ale nemůžeme jich přece držet tolik. Trvalo by to dlouho a bylo by to velmi riskantní. Co když je nebudeme schopni uživit?“ „Vítku, copak to nevidíš?“ přitlačil jsem. „Nejsme schopni sehnat dobré lektory, kvalita klesá… mysleli jsme, že outsourcing bude levnější, ale vzhledem k absolutnímu nedostatku kvalitních lektorů se cena výrazně zvyšuje.“ „Ne, ne, ne, Roberte, kolikrát to mám říkat! Nemůžeme mít lidi na všechno. Víš, co je to outsourcing?“ spustil na mě Vítek.
I já se dostávám do varu, ale stále se snažím argumentovat racionálně: „Copak nevidíš naše lidi? Byli to odborníci a ty jsi z nich udělal úředníky! Neplýtváme náhodou kapacitami? Bude to naše lidi dál bavit? A nezačneme být na externích lektorech závislí? A až jim přestaneme dávat práci, nezačnou náhodou pracovat pro naše klienty napřímo?“ Pokřikujeme po sobě čím dál víc. Ale čím více mluvíme nahlas, tím méně se posloucháme. Nebo už se ani nechceme slyšet?

Seděl jsem v kanceláři a přemýšlel o tom, co se stalo. Proč jsme se vlastně pohádali? Bylo to poprvé, ale pořádně. Důvěřuji Robertovi a uznávám jeho schopnosti, tak proč ta hádka před našimi podřízenými? Bezmyšlenkovitě jsem vzal ze stolu dopis a otevřel ho. Byl adresován přímo mně. Jedna velká společnost nám nabídla 12měsíční kontrakt na vzdělávání svých zaměstnanců v celkovém objemu 2,5násobku našeho dosavadního ročního rozpočtu. To je tedy bomba! Máme šanci na stabilizaci našeho růstu. A já tu sedím a nevím, jak dál? Jsme na rozcestí a je potřeba se rozhodnout: Chceme budovat vlastní lektorský tým, nebo rozšíříme outsourcing? Proč tu vlastně jsme? Chceme být zprostředkovatelskou firmou, nebo přímo poskytovat know-how? Mám pravdu já, nebo Robert?

Pro jakou strategii byste se rozhodli na Vítkově místě? Zprostředkovávat služby, nebo budovat interní tým? Má se Vítek rozhodnout sám, nebo dojít ke konsensu se svým nejlepším manažerem? Riskovali byste vy osobně jeho odchod?

Napište svůj názor do blogu pod tento článek!

Přečtěte si také další články na našem webu.

Mgr. Jakub Nosek, MBA, ACC (nosek@yes4grow.cz) je business mentor a management konzultant s téměř 16 lety zkušeností v oblasti poskytování služeb zaměřených na výkon, rozvoj a zvyšování efektivity jednotlivců i firem. Je zaměřen na rozvoj společností, zvýšení efektivity a motivaci pracovníků. Je aktivním účastníkem (poradcem, mentorem, porotcem) v různých akcelerátorech, start-up soutěžích a dalších programech podporujících rozvoj nových projektů a také hodnotitelem mnoha dotačních programů v České republice i Evropské unii.